„Mami, tobě ta sukně sluší“. Je ráno a chystáme se s Quartem do školy. Moc mě ta poznámka potěšila, většinou nejsme zvyklé, že by si muži jakéhokoliv věku všímali, co na sobě máme. A u vlastních dětí je to ještě méně obvyklé.

Jak jsem tak o té všímavosti přemýšlela, napadlo mě, že si samy vybíráme, jestli k ní děti vychováváme. Vlastní reakcí. Protože na poznámky tohoto typu většina žen reaguje podrážděně nebo přezíravě. A malí mužové se naučí, že není bezpečné všímat si toho, co si žena obléká.

„Když se ráno oblékáme, je to jako bychom vyvěsili na celý den transparent, za koho chceme, aby nás lidé považovali“ se píše v jedné knížce. Zapřemýšlejte – pro koho se oblékáte? Jak chcete působit na lidi, které ten den potkáte? A hlavně, jak se v tom oblečení cítíte?

Strávila jsem spoustu let na mateřské dovolené. Při té první jsme „na jednom dvorečku“ žily čtyři generace. Občas jsem nějaké prádlo dostala s tím, že to na doma ještě unosím. Vytahané tepláky. Bavlněné prádlo po babičce z třicátých, možná čtyřicátých let minulého století. Včetně spodního.

Neříkám, že by to prádlo bylo seprané, roztrhané nebo jinak poničené. Bylo teplé, pohodlné a funkční. Dokonce jsem ho snad i nosila ráda. Jenže nebylo takové, v jakém se za vámi manžel ohlédne. Má-li přijít návštěva, radši ho uklidíte na dno skříně.

Chceme být pro své protějšky přitažlivé i po tom, co si na radnici řekneme Ano. Nebo poté, co se nastěhujeme do jednoho bytu. Bavlněné prádlo, byť teplé a příjemné, působí jako „tlumič vášní“ a zabiják vztahu.

Naučila jsem se i na doma nosit to, co bych se nestyděla vzít na ulici. V čem bych klidně vynesla koš s odpadky, případně otevřela pošťákovi či zapisovači vodoměru.

Snad každý známe den, kdy se nám nechce z postele, nebo aspoň z pyžama. A pokud nikam nemusíme, vyhlásíme „pyžamový den“. Jeden ze synků by takový vyhlásil každý den. Tak jsem se naučila synky chválit, když se ustrojí.

Syn mi tu pochvalu vrátil. Poprvé zkusil to, co slýchá ode mě. Moje volba byla chválu přijmout, nebo odmítnout.

Nespočet generací holčiček bylo vychovávaných v tom, že mají být úslužné a ochotné, aby si chválu nebo lásku zasloužily. Že všichni jsou přednější než já sama. Já je sobecké. Musíme se rozdělit o hračky, o bombóny, dávat svou péči, svůj čas, svůj úsměv. Dávat, ne brát.

Tato výchova se nám odráží v tom, že neumíme přijímat. „Děkuji, to nemuselo být, to si nezasloužím“ učíme se říkat, pokud něco dostaneme. V dospělosti podobně reagujeme na dárky i pochvaly.

Pokud nám někdo pochválí oblečení a to, jak nám to sluší, nejčastější reakcí je zlehčování. Ještě tohle tomu chybí, ale tohle zas naopak zvýrazní nedostatky. Nebo odmítání. Ale vůbec ne, vezmi si brýle, vždyť to není pravda.

Mínění o sobě je infekční a já se líbit chci. Takže jsem zvolila jinou reakci. „Děkuji ti, že sis všiml. Jsem ráda, že se ti líbím“. Třeba se naučí, že je v pořádku, když své mamince oblečení pochválí. A třeba to jednou jeho partnerka ocení.